|  Vypálit, či nevypálit. Toť problém naší generace. Ano, mluvím o kopírování cédéček. Podle jedněch je to krádež, podle druhých je to stejné jako přehrávat kazety. A třetí jsou jen spokojeni, protože mají věc, za kterou utratili třeba jen 100 Kč, ale přitom stála stovek pět. A ještě jsou rádi, že ušetřili rozdíl. Takhle je to ale za vším, s nádobím od cikánů, s kytarou z non-stopového secondhandu, ale teď hlavně s CD od kamarádu nebo i z půjčoven. "Vždyť mohu přeci vypalovat pro svoje vlastní potřeby" nebo "pro školní účely je to povoleno", brání se palitelé. Já jim nic nevyčítám - dělám to také. Ale řekl bych, že je rozdíl v tom, jak vypadá obal CD. Pokud je to bílý papír, na kterém je fixou napsáno jméno interpreta a alba, popřípadě ještě skladby, tak je to jako s přehráváním kazet. Ale v případě, že si někdo kopíruje v barvě i booklety, tak se snaží, aby kopie vypadal jako originál. To se mi nelíbí. Důvodem, proč se tak hojně přepalují CDs je vysoká cena originálů. Povětšinou mladí lidé, kteří jsou ještě na škole ne ně nemají peníze, a tak se jim vyplatí koupit si v pěti vypalovačku. Na tu si potom ještě vydělají prodejem přepálených kousků ostatním spolužákům. To se zamlouvá CD půjčovnám, internetovým serverům s MP3, ale ne hudebním vydavatelům. Mám si tedy vypalovat, když nemám na originál? Odpověď si musí každý zkonzultovat se svým vlastním svědomím.
Autor článku: Adam Votava
Další články od tohoto autora
Článek vyšel ve čtvrtek 16.5. 2001 a zaujal už  lidí
|
